by Nejdříve se omlouvám bruslařům za zpoždění reportáže z našeho nedělního bruslení z Českého ráje a jeho jižního okolí. Výborné podmínky na bruslení posledních dnů nás vyháněly brzo ráno z postelí a vraceli jsme se do nich večer sice plni nádherných zážitků, ale bez energie na psaní článků. Meteorologické stanice ukazovaly, že do severovýchodních Čech zasáhl výběžek arktického vzduchu. Na horách a podhůří ale napadlo hodně sněhu. Začali jsme tedy prozkoumávat rybníky na jižním okraji Českého ráje.
Jízda za bruslícími labutěmi, jedním otužilcem a bruslařským slalomem
Honza Stodola si ze sobotního výletu pamatoval, že u Dolního Bousova zahlédl lákavou lední plochu. Našim prvním cílem se tedy stal Červenský rybník. Přivítal nás bílý, lehce hrbolatý dobře bruslitelný led, který se oslnivě leskl na plném slunci. Rybník je poměrně velký, jeho obvod je kolem třech kilometrů. Po kvalitním ledu jsme nicméně velice rychle dosvištěli k jeho severnímu okraji, kde u přítoku na parádním průhledném ledu bruslily labutě. Jako rusalky nás lákaly k nádherné jízdě. Tak přidejte se k nám! Honza svou tradiční tyčí lehce prorazil led a i on tentokrát odolal mámení. U západního břehu koukala z ledu šachovnice traverz. Jejich účel jsem nepochopil, ale místo posloužilo k tréninku bruslařských dovedností. Na nordických bruslích sice vykrajovat obloučky nejde jako na kanadách, ale i my jsme bruslařský slalom zvládli. Při návratu ke hrázi nás přivítala hlava vyčuhující z malinkaté díry. Proboha nepřibližujte se ke mně, tady je led slabý, nám oznámila. Pozorovali jsme ji z uctivé vzdálenosti a obdivovali jsme, jak dlouho mladý otužilec v té díře vydržel.
Lesní zvěř začala používat vymrožovací bodce!
Nebákov je úzký protáhlý rybník schovaný ve skalách. Patří k mým oblíbeným místům. Museli jsme k němu sejít pěšky. Vedla sem strmá zledovatělá cesta. Honza se ten sjezd odvážil sjet na kole s okovanými plášti, nikoli se svou neokovanou dodávkou. Led tu byl velice festovní, ale na většině plochy pokrytý namrzlým sněhem. Dalo se jet po obvodu po náledi. Projeli jsme se podél mých oblíbených skal a dobruslili na konec, kde jsme v ledu uviděli svědectví vyčerpávajícího boje o život. Byla tu asi 15 metrů dlouhá stopa odlámaného ledu při pokusu nějakého velkého zvířete o vymrožení. A ten pokus byl nakonec úspěšný!! Při svých cestách jsme zahlédli mnoho zvířat zamrzlých v ledu. Opakovaně mě vždy překvapovalo, proč ta zvířata lezou na led, to nemají ten svůj proslulý instinkt? Tady ale zvíře uniklo jisté smrti, zřejmě si již také pořídilo vyprošťovací háky nebo přinejmenším hroší kly. Naši jízdu po Nebákově jsme zakončili skvělou polívkou s játrovými knedlíčky v hospodě u hráze.
Po Věžáku jsme doklopýtali ke krásnému zatopenému lesu
Na Věžáku bylo na ledě ještě víc sněhu než na Nebákově. Mně se na led s bruslemi moc nechtělo, ale kluci řekli, že když jsme tady, aspoň si to objedeme. Věžák má nádhernou kulisu vysokých skal. Podél nich vedla občas sjízdná náleď, jinde byl až ke břehu nepříjemný zmrzlý sníh. Nějak jsme se ale dostali na východní konec rybníka. Tady byl kus zatopeného romantického lesa, dalo se tu proplétat na bruslích mezi stromy. Kvůli tomuto místu stálo za to sem dojet.
Sorry error
Dalším našim cílem byly rybníky u Jinolic. Na ledu tu byly ale naprosto nesjízdné namrzlé sněhové hrudky. Honza se zmohl pouze na hlasitý zklamaný výkřik: „Sorry error“. A tak jsme rychle uháněli pryč. Ukázalo se, že blíže k horám se bruslit nedá, rozhodli jsme se vrátit spíš k jižním okrajům Českého ráje.
Po Zámeckém rybníku ke stopám ptakoještěrů, za medúzami a nádherným západem slunce
Při cestě z Jičína na jih je Kopidlno se zámeckým rybníkem. Netrpělivě jsme procházeli zámeckým parkem k rybníku. Naše nejistota okamžitě skončila, když jsme na ledu spatřili bruslící hokejisty. Led tu byl podobný jako v Dolním Bousově. Navíc v ledu byly tradiční chobotnice, jejichž těla byla naplněna průhledným ledem s krásnými bublinami, které připomínaly vznášející se medúzy. V zadní části rybníka bylo několik menších chovných nádrží spojených průplavem. Nadržení na pořádné bruslení jsme několikrát obkroužili všechny vodní plochy. V přední části poblíž zámku jsme spatřili v ledu obrovské stopy, vypadající jakoby tu před námi přistáli na ledu ptakoještěři. Zřejmě to byly stopy labutí, které obleva zvětšila natolik, že mohly rozproudit naši fantazii. Slunce mezitím začalo zapadat, fotografové si mohli na rybníku vybírat místa, aby jim slunce zapadalo přímo za siluetou zámku nebo třeba kostela.
