by Odjíždíme brzo ráno v sedm hodin z Prahy. Auto je plné napjatého očekávání. Nositelé špatných zpráv varují – odpoledne bylo teplo, optimisté oponují – ráno bylo na Lipně jedenáct pod nulou přízemního mrazu! Já věřím v Honzovu neomylnou intuici. U Netolic vidíme z auta na rybnících nádherná skla, nesklouzneme se tady? Dálkoví bruslaři však mají jasno – jedeme co nejrychleji na Lipno, ať máme čas na pořádné bruslení pouze tam. Jsme vybaveni informací od Radoucha tábořícího na Tajvanu – „Lipno je boží!“ Honza jede na osvědčené místo západně od Hůrky, kde se dá parkovat hned u ledu naproti Tajvanu.
Auto zastaví přímo u nakloněného ledového břehu. Vše je tu krásně promrzlé. Šikmý led svědčí o tom, že hladina za poslední dny poklesla asi o metr. Opatrně se kloužeme k zamrzlé vodní hladině. Led má tloušťku kolem deseti centimetrů, jeho povrch je krásně hladký a tvrdý. Po nádherném ledu dosvištíme za chvilku k Tajvanu. Po tábornících není vidu ani slechu, asi už někde od rána bruslí. Východně od Tajvanu je vidět směrem k Černé vodní hladina. Zato směrem k Horní Plané je nádherný led. Lenka se rozhodla u Tajvanu počkat na Radoucha, my ostatní i s panem Špůrkem bruslíme na západ. Směrem k Horní Plané je nádherný bezproblémový led. Není průhledný, je v něm zamrzlé velké množství malých bublinek, ale povrch má vlastnosti nového černého zrcadla. Za chvíli jsme v Horní Plané u přívozu. Lodní dráha je zamrzlá velmi slabým ledem. Přejíždíme na západní stranu, kde přecházíme na druhou stranu po břehu. Za přívozem pokračujeme opět podle levého břehu po luxusním ledu dál. Všechno jde ráz na ráz, led je nesmírně rychlý. Asi jeden a půl kilometru u zákrutu před železničním mostem přijíždíme k vodě pokryté občas jen slabou ledovou tříští. Tudy to dál nejde. Pan Špůrek si myje ve vodě nohy, prý je má od bruslení příliš propocené! (Podle aktuální informace upřesňujeme: Pan Špůrek si nohy nemyl, ale regeneroval!). Vracíme se kousek a objíždíme slabý led k zastíněnému pravému břehu. Podél něj a po něm se dá jet ještě dál. Chvílemi kodrcáme po šikmém břehu, jinde přejíždíme po zamrzlých zátokách. V ledu mráz vykreslil nádherné obrazce, někde je vidět až na dno. Končíme až na dohled železničního mostu. Objevitelé a polykači kilometrů v jedné osobě jsou spokojeni, kam že jsme to dokázali dojet. Poté se rychle vracíme zpět do Horní Plané a k Tajvanu.
Začíná průzkum rozšířené části přehrady. Podél západního a jihozápadního břehu se zpočátku jede krásně po kvalitním ledu. Vyleštěné zrcadlo je i ve všech zátokách. Honza si to mimořádně pochvaluje. Většinou zátoky zamrznou dřív než otevřená plocha a je v nich často nekvalitní led pokrytý sněhem. Nyní i tady je skvělé sklo. Rychlobruslaři musí obkroužit opravdu všechny zákruty jezera. Já a Hroch začínáme mít hlad. Dálkoví jezdci ale nepolevují ani na chvíli. Jak se najíst a napít a neztratit je kvůli bezpečnosti z dohledu? Jediné řešení je jednu zátoku ošulit, nechat jezdit polykače kilometrů, zkrátit si cestu, zastavit se a v klidu se najíst. Když jedou kolem, opět se k nim přidáme. V blízkosti přívozu do Dolní Vltavice a Rakouské zátoky je větší skupina výhodou, je tu velké množství prasklin. Společnými silami hledáme cestu. Některé trhliny se musí objet, jiné se přeskočí. Malé praskliny skáčeme všichni, ty větší přeskočí pouze tradiční hrdinové. Ti s více staženým zadkem je přitom natáčejí na video. Potkáváme tu bratry Šindeláře a ptáme se jich na cestu do Frymburku. Prý je to v pohodě. Ovšem igelitové pytlíky čouhající jim z bot svědčí o opaku. U Rakouské zátoky narážíme na Radoucha a Lenku, která si právě ždíme oblečení po pádu do praskliny. Dámy se vrací zpátky. Naše další jízda k Frymburku je přes tyto zážitky celkem poklidná. Na ledu se objevuje slabá bílá námraza. Jízda je po ní luxusní a tichá. U Frymburku kvalitní led končí, za městečkem směrem k hrázi je voda. Přejíždíme k severnímu břehu. Podle zvuku poznám, že síla ledu je tu mnohem menší a klesá někam k šesti centimetrům. V Černé zátoce za Frymburkem pokračuje zase silný led. Rychlíci ji objíždějí celou, já jako obvykle trochu zašvindluji a zkrátím si to. Čas rychle ubíhá a vím, že si musím uchovat energii na velmi rychlý návrat.
I v dalších zátokách – Hruštické a Lukavické je kvalitní led. Slunce se již kloní k obzoru a dělá se nádherné světlo. Jak fotit a neztratit kluky z dohledu? Jak se mi přiznal Tomáš Vaculík, on fotil, filmoval a jedl během plné jízdy. To není můj případ, to já nedokážu! Problémy zase začínají u Dolní Vltavice, je tu velké množství malých i větších trhlin. V jedné z nich se propadnu slabým horním ledem do vody, ale naštěstí na spodní silný led. Stojím v asi deseti centimetrech vody. Moje pohorky s goretexem mi pomáhají ochránit suché ponožky. Igelitových pytlíků koukajících z bot dalších bruslařů však přibývá. Směrem k Černé v Pošumaví se jede po kvalitním ledu. Rychlobruslaři jsou již daleko před námi, když opět potkáváme Lenku, Jirku a Ondru Šindelářovy. Ti nám dávají najevo, abychom k Černé nejezdili, pokud chceme zůstat v suchu. Přidáváme se s Lenkou k nim a přejíždíme k západnímu břehu, objíždíme pásmo prasklin a volné vody a dostáváme se k Tajvanu od západu. Je již téměř tma, kdy dobruslíme na starý známý led a po něm dojedeme až k autu. Stodolovci tu ještě nejsou. Mám určité obavy, je už naprostá tma. Asi za čtvrt hodiny se na ledu objevují světélka čelovek. Dálkoví bruslaři jsou tu. Tomáš Vaculík hlásí svůj osobní rekord – plných 123 kilometrů. Honza má ještě o dva kilometry více. Můj výsledek je poněkud komornější – nabruslil jsem „jen“ 85 kilometrů. Dobrodružství na zrcadlovém Lipně končí. Nezničitelný Honza Stodola ještě po celodenním dálkovém bruslení odřídí bezpečně auto s unavenými, ale náramně spokojenými bruslaři až do Prahy….
