Cestička k domovu z března 1887

V roce 1887 už Kulischek ve Vídni pošilhával po cestičce k domovu. Vyučen už téměř byl, ale ani na učilišti finanční stráže nezaháleli. V březnu toho roku stále ještě mrzlo, tu a tam přišly teplé dny. Vídeňské ledy se vzdálily od břehů kvůli tání a dešťům a nestačily přes noc zcela domrznout. Financové si nevěděli rady s nástupem na led. Podobně jako srnky po sobě zanechávali dlouhé průlamy, Kulischek se z ledu jen usmíval a snil o domově.

Na březnovém ledu vzpomínal na léta strávená ve Vídni. Když projížděl kolem Kaiser Franz Josef I. Kai, zamával děvčatům, která sledovala jeho brilatní bruslení. Ze všech vídeňských děvčat měl nejraději cukrářky, byly tak sladké.

Tu a tam se s ním některá ve vší počestnosti procházela Vídeňským lesem (Wiener Wald), který se považuje za počátek alpského hřebenu. Na led žádnou nedostal, takže vždy zůstalo u jednoho či dvou posezení u štrůdlu či sachru. Podle radostných poznámek na rubu březnových fotografií víme, že nakonec Kulischek svoji jedinou milovanou skvěle bruslící ženu potkal přávě 21. března, to bylo až za dlouho po vídeňském učení.

Fotografie pocházejí z 21.3.1887 od Kulischeka (cestička k domovu) a záběry z Wiener Wald a dále z archivu finanční stráže, to jsou ty jejich slavné průlamy.