by Pamatuji si jak jsme jako malý stávali na lávce jezu v Čelákovicích a pozorovali lodě plné uhlí vplouvajících do komory. To když jela nějaká atypická, to byla teprve událost a v hlavě šrotovalo, jaké to asi je pohledem z okénka kormidelníka. Samo sebou řeka v tuhých zimách také zamrzala a my ji, teď můžu říct nezodpovědně (bez bodců ad) přecházeli; ti střelenější téměř pod jezem. Tenkrát jsem ale o dálkovém bruslení (nordickém) vůbec nic nevěděl, ani že existuje. Naposledy si zamrzlou řeku pamatuji někdy kolem roku 2006, chodili jsme na ni na procházky s naším Bíglem Meggee a také na běžky, nejdále k Přerovskému jezu.
Když před dvěma lety prvně obuji dálkové brusle, také se mi do rukou dostala zajímavá knížka: Na Bruslích Českou Republikou. Proto má být referát níže jakýmsi oprášením díla a navázáním na tvorbu Vážených bruslařů spisovatelů a průkopníků této záliby. Letošní zima, prozatím přestože není silná jako kolem zmíněného roku 2006, vytváří zajímavé příležitosti.
Celý týden 19.-22.1. sleduji vývoj na Labi, o to víc díky předpovědi. Od rozbruslení v plavební komoře Brandýs alias Baikal, se akční radius během dvou dnů rozšířil na cestu do práce na bruslích, tzv. DPNB. Ve středu podvečer už lze podjet most D10 a čtvrtečních ranních -10°C už retušuje chycenou středovou část protkanou kry, tak lze hopkat od mostu níž po proudu v celé šíři řeky, na jednom místě i nad mostem. Dokonce jetelně zamrzl výtok z Toušeňské čističky – večer, i když jsem jej lehce prošlápl, byla náleď sjízdná až pod tenisové kurty v Čelákovicích, jen se musel obejít Čelákovický výtok čističky. Od D10 k Čelákovicím se bylo na druhou stranu možné dostat pouze u lávky Toušeň a to s velkou opatrností a hledáním cesty. (Jizera a kachny si nenechají nic namlouvat).
Přes malé povolení mrazů to byl dobrý počin na zhmotnění pátečního dobrodružného plánu, bruslit kam až oko dohlédne. Předpověď v nočních -5°C, přes den 0 a zataženo nezní na řeku příliš, ale velká oblačnost je fajn, navíc při větší oblačnosti by se snad mohl udržet mráz. Večerním pohledem z okna ale stále zásadně chybí mrazivý šedivák na oknech zaparkovaných aut, ani vzduch do tváře nijak zvlášť neštípe, přesto uzlíček kouzelných želízek pokukuje u batůžku v koutku místnosti. Večer ještě píše bruslař ze sousední vesnice, jestli se nechci projet, že má zkušenosti se slabým ledem, jezdil prý s Hrochem. Má mě to varovat, nebo spíš být dobrou zkušeností, „radou“ nad zlato? Odepisuji páteční plán, bruslař ale nemá tolik času; což jsem trochu rád, protože ztrácet čas přílišnou rozkoší na slabém ledu (nebo spíš sušením) v případě příznivých podmínek se mi nechce. Také celodenní akce na první setkání nemusí být „on the ice“.
Ráno je dlouho tma a auta stejně nezešedivěla. 6:45 stále temno. Poplácám 4 chleby máslem, naplním bidon vody s medem a pár tyček, naházím to do batohu s tím že když bude málo, příležitostí cestou bude dost. Nedělám si velké iluze a vyrážím s cílem na oběd do Nymburka. Z bytu vycházím rovnou v přeskáčích, na plochu to je sotva 500m. Pod jezem se bliští krásně bílý sněholed, tak těch prvních 200m roluju před komoru, „roztáčím“ nohy. To už po mě pokukujou projíždějící kluci z městských služeb.Dál oběhnu komoru a nad jezem si už užívám fantas hladký led jak přejetý žehličkou. Náhon do mlýna nekazí dojem, řádit lze po celé ploše řeky, nastavuji kormidla rovně a brousím podél přístavu k žel. mostu. V jedné třetině šíře mimo defekty házečů, je stále krásný silný blbuvzdorný led. U železničáku proti mě podjíždí bruslař. První a hlavní dobrý, podjíždí železničák. Ten jsme před 14 dny obcházeli. Druhý dobrý, i když má kanady, na krku má bodce, tedy asi něco o bruslení ví. Sází hned info o situaci, ve které zbystřím, že u Výmoly to nejde a musí se na druhou stranu, opodál se může zpět. A sakra, co asi bude víš.
Popřejeme si, rozloučíme se a už to klidní podjezd železničáku po krásně vrstveném ledu. Samo zajedu až k Výmole kde to opravdu nejde a musím kousek zpět, hledat cestu přes řeku. Na druhej straně mě staví chalupář a očuchává situaci, udivuje se, že se dá sklouznout až k Brandýsu. Frčím dál, a za Hradama už mažu zpátky k levému břehu kde je komora a lepší dosah i kratší obchůzka jezu.
Nad jezem opět krásné silný led. Kouknu skrz stavidla a valím k Litolskému mostu který lze krajem bezpěčně podjet. Led se ještě vylepšil, až k Ostré si lze užívat středovou část řeky po krásně vyžehleném kousku, pak už je potřeba uklidit se k břehu. Jestli se dobře pamatuji, vtok od Ostré nebyl zamrzlý a dobře sem zvolil levý břeh. Pod Hradištkem se cosi děje, osvětlení, mikrofony, a už se na mě dělá pantomima „drž hubu“ s tím klapáním. Chvíli čekáme, chlápek tam co si vypráví s mikrofonem nad hlavou a projev končí: teď pojede Sáblíková. Načež se všichni otočí k ledu, rozesmějou a děkují. Na jeden z nejdelších úseků, navíc lesem, se tak setkávám s úsměvnou pozorností.
Obíhám jez Hradištko (bohužel vynechávám známé krápníkové útvary mistrů bruslařů z Prahy pod jezem; bylo by potřeba jet po protějším břehu) kde s úžasem pokukují dřevorubci nad mým ladným skluzem a já nad zaplocenou oblastí v březích k výstavbě lávky. Jsme na krátkém úseku s jednou zákrutou k Výrovce, ze které mám obavy co nadělí. Držím se tak levého břehu, ale nechá se projet poblíž až za soutok, ikdyž není zamrzlá. Nicméně dle očekávání vystupuji na soukromém zaploceném pozemku v hledáčku obsluhy elektrárny pokukující z okna. Vyšlapuju k mostku před kterým je až k Výrovce plot, nicméně nechá se celkem ladně oblézt. Obsluha je už venku a číhá. Slušně pozdravím a omluvím se za procházení z ledu na led. Dostane se mi upozornění, tak se omluvím že jedu až z Čelákovic, načež se pán rozesměje a pokývne; tak to chápu. Lepší pro příště vystoupit před Výrovkou a obejít po přilehlé neoplocené cestě.
Kostomlátky zdolány, a je jasné, že Nymburk už se nějak dosáhne. Led však brzy slábne a tak se stahuji opět k levému břehu, kde brzy zbystřím slabý led a předvídám Sladovnu s čističkou. Mažu kousek zpět hledat cestu napříč k pravému břehu. Bohužel před Malými a Velkými Valy se led kazí a je nutné obejít lávku i silniční most do centra až pod hradby. Trochu sem koumal přejezd na levý břeh, ale led a osazenstvo na protějším břehu nevěstilo nic dobrého. Navíc nemám kámoše na slabý led (asi se to přejet dalo, ale…) Přes Nymburskou marinu se protahnu k elektrárně, kolem které je obchůzka opravdu kousek. Malý NY (alias Nymburk) dosažen, symbolické místo jarního cyklo objíždění našeho klubu Vinohradské Šlapky, proto na dotaz kamarádů: kde jste? neváhám zaslat fotku sladovny s dovětkem Nymburk, čekám nad jezem.
Opět na ledu. Trocha občerstvení a okouknoutí situace nad jezem a už na mě volá kolem jdoucí pár jestli je to unese. Ujistím že tady rozhodně ano, ale kamarád je cizinec a dáma nevypadá ustrojena na dálkovou plavbu, tak jí to rozmluvím, že bez bodců vstup nemůžu doporučit. Ocení radu i mé trmácení z Čelákovic až sem, rozloučíme se a valím dále. Na oběd v 10:30 je brzo, led stále dobrý, náledě i přes vodu ve středové části byly min 2m šíře, často zapřeny novým černým ledem na který se nechalo min 1m bez obav zašlápnout. Brzo za Nymburkem jak se řeka stáčí začal pravý břeh slábnou a v dáli se klepala voda. Nechal sem natáčení videa podél jedoucího cyklisty a hleděl si přejezdu na levý břeh (pravděpodobně také kvůli Lánské strouze) pod obchvat Nymburka, kdy bylo nutné z poloviny mostu přejít po břehu. Pokračuji dál a brzy se ukazuje hodně dobře zvolený břeh jelikož na pravém valí do řeky neskutečné množství vody z čističky a náleď mého břehu v tomto místě skoro líže vodu, navíc je sotva 2m široká. Ale jsem tu, Poděbrady za 3h. Bez přestupu stavím u lodiček před mostem do centra a obcházím až nad jez. Konec tak je možné opět odsunout, stále je dost nejen času ale hlavně ledu. Že by ten Kolín…?
Nadchází neznámý úsek. Se soutokem Cidliny ještě nebyla ta čest. Automaticky se řadím k levému břehu. Jak vážený bruslař ví, soutoky bývají peklo. Šmrdlám si tak levou náleď a v klidu po chvíli na soutoku obrušuji led u známé hospůdky, před kterou se třepotá kachní jezírko obsypané opeřenými diváky. V začátku soutoku za jezírkem se ale nechá po krách přejet a kousek zajet do Cidliny, nijak valně, po chvíli je ve středu voda lemovaná hubenými náleděmi. Točím zpět a rozmýšlím břeh. Levý stále vypadá bezvadně, na pravém lze v dálce vidět vyčuhující větve vrbiček Libického luhu. Přeskáču po krách zpět, led ani neprdne, kloužu dál po přemrzlých vrstvených náledích, objevují se přesunuté a přemrzlé desky. Bohužel nemám teploměr, ale pocitově i podle ledu mrzne. Brusle se nezařezávají, přestože se občas od břehu přelévá voda a rozpouští sněholed, nechá se měkčím místům celkem slušně po novém ledě vyhnout. Komplikace začínají u přívozu Oseček. 2x obcházím rozmočenou slabou náleď po asi 10m délkách, a také díky lodičkám kolem kterých moc nezamrzlo. Kousek za přívozem přibývá větví a tím jak se blíží elektrárna, mizí led. Trochu se vracím a hledám přejezd na pravý břeh. Led na 3 rány s bílým květem, úhledným skluzem, ani nepípne, ale od břehů to cinká jak poklička. Černému ledu se doposavad zásadně vyhýbám, nezbytně však přes něj obejdu dva stromy dobruslím ke komoře a pak už je možné obejít jez Velký Osek.
Přemýtám který břeh, při tom lemuji pravý, překážkou jsou větve, párkrát obcházím, protější břeh není z dálky čitelný. Klavary potřebuji obejít pravým břehem, abych nemusel oklikou přes ves. Bohužel nebo snad dík, na konci Veltrubského luhu je nebruslitelný úsek. Voda, shnilé, úzké náledě ve větvích. Nastává obchůzka cca 1,3km pak krátký skluz ke komoře a její obchůzka.
Nad Klavary už je líp, zase se dá jet chvíli středem bez zvláštní pozornosti na led, cesta ubíhá. Celou cestu z Čel, ani luhem, se žádné zvláštní ptactvo ani zvěř neukázaly. Pusto prázdno. Vjezd do Kolína volím po pravém břehu. Objet Kmochův ostrov úzkým ramínkem by nemuselo dle úsudku vyjít, navíc by asi byl problém s obcházením jezu a hlavně nástupem na led. Pod komorou jsou vody klidné, proto se v těchto místech lépe obchází (ne vždy kvůli délce na souši). Kolín překvapil, časem 12:30 jsem na místě. Jídlo pití stále v pohodě, boty suchý, kalhoty suchý, co víc… Týnec? Zkusíme to, případně kdykoliv lze točit zpět, času dost.
Přes Podskalské nábřeží oběhnu zdymadlo, nutně až za silniční most, krátko popojedu k železničnímu mostu (trati na Velký Osek) který je také nutné obejít po souši a dál už opět pokračuji po náledi. Uprostřed se třepotá mladý led skrývající velké napětí. Chtěl bych se dostat k levému břehu ale je to velmi riskantní. Zkusím sukovicí sílu ledu, uvolní se prasklina a letí až k protějšímu břehu, začnou se uvolňovat další a další praskliny, led u toho krásně zpívá jako by jel bruslař. Poslouchám ten orchestr snad minutu, dvě, než se led uvolní a dohraje. Nádhera, na druhou stranu nejedu! Až kousek za Klejnárkou se daří nalézt klidný přejezd starším jistým ledem se zvukem pokličky a dostat se ke žluté turistické zn a krátce oběhnout jez Veletov.
Mazácky nad jezem přejíždím opět na pravý břeh kvůli soutoku, ale nedaleko u slepého ramene Labe se to vymstí a objevuje se nepřekonatelná šlupka s prosakující vodou. Mažu zpět abych přejel, protože Doubrava je na tom pohledem přes celou šíři řeky mnohem lépe a vskutku se nechá nejen přebruslit, ale i prozkoumat a šlo by to i dál, za železniční most trati na Pardubice. V Týnci je potřeba obejít celou délku jezu po silnici cca 1,5km (jsem u levého břehu).
O břehu nad jezem už není potřeba přemýšlet, vyhrává ten se železnicí, každý kousek je za odměnu a vlaková zastávka na obě strany „pár kroků“. Led nad jezem ve středové části rychle slábne, ale náleď u břehu stále pevně drží a je v celku široká. Před Chvaleticemi se objevuje několik vtoků, z nichž do jednoho zašlápnu, chytnu špičkou brusle až zalehnu a čumákem zastavím před vpustí ze které se valí voda pod shnilej led. Rozložená váha těla tak evidentně zabránila kachně, doplazím si jen spokojeně ke břehu a obcházím vtok, ufff… ikdyž 2km před zamýšleným koncem by plavba už tak nevadila.
Kousek před lávkou Chvaletice a přístavem, pod vlakovou zastávkou, ještě obskočím jednu vpusť, ale po chvilce již mizí náleď a led je jen šlupička. Nemá to cenu pokoušet, ani obcházet další 1-2km. Je 15:30 a na tydle hovadiny je potřeba pořádný světlo. Boty suchý, peří suchý, vycvakávám z bruslí a přebíhám na vlak.
Povedlo se víc než sem myslel. Přestože informace o Pardubickém 10cm ledě nad jezem velmi lákala, úsek Chvaletice Přelouč věřím bude skrývat jistá tajemství (údajně je divoký jako Jizera), která budou chtít své, tak zas někdy příště.
Čísly Čelákovice Chvaletice = 76 říčních km, 6h 44min, z toho 1,3km před Klavary nuceně pěšky kvůli nezamrzlé části. Jinak asi do deseti kraťoučkých obchůzek v nízkých desítkách metrů kolem stromů nebo vtoků (celkem pěšky asi 5 km) Všechny jezy obejity, ledové lezectví nebylo možné. Celková průměrná rychlost 11,4km/h.
